Láska mezi lidmi

Interpersonální láska je láska mezi dvěma nebo více lidmi (páry, členy rodiny, přáteli atd.) a znamená mnohem víc, než jen že se někdo někomu velmi líbí. Láska může být jak reciproční (vzájemná), tak i jednostranná (neopětovaná). Láska může být projevována i mimo rámec bezprostředního osobního vztahu, například různými dary nebo dobrovolnictvím.
Podle kulturně ustálených rolí účastníků vztahů se rozlišují například tyto druhy meziosobní lásky:
- láska k manželovi či partnerovi
- láska k dětem
- láska k rodičům
- přátelská láska
- láska k těm, kdo potřebují pomoc
- láska k bližním, přičemž jejich okruh může být různě vymezen nebo neomezen
- láska k Bohu
- láska k mytologické, idealizované nebo jiné obecně známé osobě (světec, politický vůdce nebo aktivista, známý umělec atd.)
Některé prvky často přítomné v interpersonální lásce:
Vášeň: erotický cit, sexuální touha
Emocionální intimita: sdílení emocí a pocitů
Fyzická intimita: sdílení osobního prostoru
Náklonnost: uznání druhého
Reciprocita: když je láska vzájemná
Propojenos: uspokojování základních emocionálních potřeb
Závazek: snaha udržet lásku
Péče: snaha pomoct
Příbuzenství: rodinné vazby
Vztah pojmu lásky s pojmy sexuality nebo erótu je předmětem nejrůznějších tvrzení a interpretací. Erotická přitažlivost a náklonnost na jednu stranu je považována za jeden z možných podnětů (předpokladů, vloh) k lásce, na druhou stranu explicitní genitální projevy a často i jen vědomí souvislosti s erotickou láskou se považují za nežádoucí nebo nevhodné v určitých vazbách založených na lásce. Mnoho etických systémů odsuzuje sexuální vztahy mezi členy rodiny, u dětí nebo mimo závazný vztah. Ale existuje mnoho respektovaných způsobů, jak vyjádřit vášnivou lásku bez sexu. Náklonnost, emocionální intimita a vzájemný zájem jsou obvyklé u příbuzných a přátel všude ve světě.
V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky, v některých je zamilovanost od lásky odlišována. Láska obvykle zahrnuje i postoj odpovědnosti a vůli projevované v době, kdy pocit lásky chybí. Láska není jen cit nebo pocit, ale též činnost projevující se skutky a ovládaná vůlí, odpovědnost vůči závazkům, jakým je například sňatek nebo role rodiče.
Láska včetně zamilovanosti souvisí s překročením vlastního ega, hranic vlastních zájmů. Proto může být problematické vytvořit vztah, v němž jsou vyváženě uspokojovány zájmy obou (všech) účastníků, kde se lidé navzájem nezneužívají. Ve zralejším pojetí jsou za podstatné vlastnosti lásky považovány respekt k milované osobě, pozornost a naslouchání, ale i schopnost se vůči milované osobě vymezit a prosadit. K lásce může i nemusí patři sebeobětování, ale nemělo by k ní patřit vyžadování bezvýhradné poslušnosti a závislosti od milované osoby ani nedobrovolné přijetí takového závazku. Láska ponechává druhému svobodu, není vlastněním druhého.
Závislost není láska. Pokud někdo vyhrožuje, že když se s ním rozejdete, tak se zabije, nejedná se o lásku. Možná o zamilovanost, každopádně spojenou s duševní poruchou. V jisté formě je ale závislost charakteristickou vlastností lásky – milující je závislý(á) na milované(m), což zároveň milované(mu) poskytuje jistotu, že nebude snadno opuštěn(a).
Obava z bolesti způsobené láskou nebo jejím neopětováním u některých lidí blokuje schopnost milovat.